Nejnáchylnější pracovní pozice pro syndrom vyhoření jsou ty lékařské, učitelské a manažerské, ale vyhořet může opravdu každý. Tento problém nepřichází ze dne na den, ale postupně a nenápadně vše vkrádá do našich životů, takže právě proto se sním člověk pak hůře vypořádá.

Syndrom vyhoření postihne hlavně ty, kteří pracují s emocemi a ve stresu. Příkladem může být třiatřicetiletá Petra, kterou konečně povýšili v práci a ona byla šťastná, jenže poté ji práce doslova zničila život. Nasadila takové pracovní nasazení, že domů chodila pouze spát, firma a její tržby bylo její jediné potěšení.

Nic se nesmí přehánět

Jak už to tak bývá, tam příběh Petry nedopadl dobře, protože už po třech letech od povýšení skončila v péči psychiatrů. Časem ji totiž chyběl běžný život, práce ji přestala těšit, a to se podepsalo na její náladě i zdraví. Týden dovolené ji nepomohl a až u lékaře zjistila, že ji postihl syndrom vyhoření.

Právě její práce byla doslova ukázkovou pro vznik syndromu vyhoření. Nadmíra stresu, velká pracovní zátěž, mezilidské vztahy a mnoho podřízených – to vše jsou faktory, které zaručeně pomohou k vyhoření. Ohrožena skupina s příznaky syndromu vyhoření se však rozšiřuje.

Není to jen únava

Mnozí postižení si myslí, že se jedná pouze o únavu a podrážděnost z běžných pracovních povinností. Takto to ovšem nefunguje, syndrom je komplexní psychické i fyzické vyčerpání po několikaletém stresu a emočním vyčerpání. Po letech práce, kdy člověk zapomněl sám na sebe.

Na začátku takového příběhu bývá většinou nadšení a končí to frustrací, apatií a únavou. Dobré vztahy s kolegy střídá každodenní kritizování jejich práce a nespokojenost. Syndrom vyhoření si prožil i jeden americký psycholog, který pracoval s narkomany, ten pak celý tento problém popsal ve své knize.